Archetyp Matky Země

Žena, Matka, Femina. Anima. Mitochondriální Eva, kosmická prvorodička. Příroda, divokost, bezpečí. Plození, růst, květy. Johanka z Arku, femme fatale, Máří Magdaléna, Gaia, Pretty woman, klekánice.

Každý člověk, každá bytost, každá myšlenka, každý pocit, každá fyzikální či filosofická teorie má svou Matku, která v sobě po oplodnění nosila plod. Plození Duší, Vesmírů, snů. Jedině Matka plodí. Jedině ona rodí veškeré "novum". 

Velká Matka, nekonečný sebe udržující systém elementů. Klíčem k Matce je těhotenství.

Je moudrá, krásná, šlechetná, Tvořivá.

Kreativní v tom nejnepochopitelnějším smyslu slova.

Má lesbický vztah s Evolucí.

Ta dvě děvčata spolu dovádí a vedlejším produktem jejich smíchu je Svět.  

Kosmická prarodička, polovina světa, protiváha Smrti: Žena.

Kosmologie, biologie a empatie by se bez Věčné Matky rozpadlyv prach.

Její starostlivostí, trpělivostí, dobrotou a vězením je živen všechen bios.  

Pramatka chová k životu mnohem hlubší náklonost, než by se mohlo zdát. 

Ona JE životem

Velká Matka = Život

Archetyp Stínu

Stín. Noc a Zlo. Odvrácená tvář, antipod vznešenosti, silueta v temnotách. Satyr, Ďábel, Jidáš, Mefistoteles, Dionýsos, Stalin. Strach, finalismus, nihilismus, Thanatos, šoa.

Tam, kde končí hranice dobrých skutků, v dlouhých betonových chodbách chodívá Stín labyrintem lidského nevědomí. Stín jedná ve svém vlastím zájmu a neštítí že žádných technik manipulace, dezinpretace, lobotomizace. Zlo tak zlé, až se psychologicky projevuje smíchem a válkou.




Nejde se ho zbavit, Stín trvá dokud duše trvá.
Čím větší monument, čím vyšší jsou jeho věže, tím delší, hlubší a černější je Stín.




Nutno jej přijmout, ale nepodřídit se mu! Velké Ne diktátu Tmy!
Tma a Světlo. Zlo a Dobro. Rozklad a Růst. Harmonie sil neutralizuje totalitu.

 

Čtenářský kout: Genealogie morálky

Úvod

              V tomto spise provádí Nietzsche hlubokou sondu do historie morálky, morálních hodnocení a předsudků. Důraz klade především na historický cit, na druhé vidění, které u (anglických) kolegů genealogů morálky nevidí. Jde mu zejména o načrtnutí problému, o pokládání otázek, třebaže přináší  řadu hlubokých odpovědí. Nietzsche morálku studuje s důrazem na její vývoj v čase a na její kontakt s lidskou psychologií, ve které akcentuje úlohu nevědomí.

              Nietzsche svůj pohled na historii morálky neomezuje na morálku samu: všímá si předpokladů morálních hodnocení, důvodů k tomu morálně hodnotit, jazykových struktur, které morální hodnocení směřují určitým směrem, a historických událostí které zasahují do dějin morálky.

První pojednání

„Dobré a zlé“, „dobré a špatné“

Nietzsche se nejprve vymezuje proti anglické tradici zabývající se vývojem morálky. Vadí mu její vágnost, jednoduchost, její důraz na vztah užitečnost-dobro, který sám o sobě má být zdrojem veškeré morálky. Akcentování nesobeckosti jako charakteristiky dobra a sobeckosti jako atributu zla je pro Nietzscheho také nepřijatelné. Co ale oněm anglickým filosofům vyčítá nejvíce, je absence historického smyslu. A bez silného historického smyslu nelze vypracovávat historii čehokoliv, natož pak morálky.

Pro osvětlení kořenů morálky je důležitým elementem pathos distance: sebevědomý postoj silných, vznešených, mocných, proti všemu nízkému, slabému, ošklivému. Právě v tomto protikladu, v tomto rozporu, v této distanci, vidí Nietzsche počátek hodnocení „dobrý“ a „špatný“. Dokládá to i etymologickým rozborem jazyků: slovo „dobrý“ má svůj původ blízko významům „šlechetný“, „vznešený“, „privilegovaný“, „silný“ a naopak slovo „špatný“ v původních významech znamená „lidový“, „nízký“. Teprve v kolem 16. století se tyto původní významy ztrácejí a slova „dobrý“ a „špatný“ nabírají svůj „moderní“ obsah.

Pathos distance je základním kamenem panské morálky, morálky vznešených lidí. Panská morálka se konstituuje tak, že tím prvotním je vždy hodnocení sebe sama: nejprve sám sebe ohodnotím jako dobrého, vznešeného, mocného… Teprve když toto hodnocení mám, musím nějak ohodnotit ty „dole“, které nazvu špatnými. Špatné tedy není v panské morálce primárním pojmem, je to jen odvozený pojem pro ty, kteří nejsou dobří.

Panská morálka vládla starému Řecku a Římu, byla dominantním typem morálního hodnocení až do doby, kdy na její prvenství a nadvládu začal aspirovat jiný, opačný typ morálky: morálka otrocká. Morálka resentimentu. Otrocká morálka, jako morálka davu, nevnímá prvotně sebe, či své členy, ale prvně vidí - stejně jako morálka panská – ty „nahoře“, ty vznešené, mocné, šlechetné. Na rozdíl od panské morálky jim ale nedá přízvisko „dobrý“, nýbrž „zlý“. Teprve od těchto „zlých“ – sobeckých, vládnoucích, svévolných, odvozuje vlastní identitu „dobrých“ – chudých, ctnostných, slabých, trpících.

              Tento zásadní průlom v dějinách morálky nazývá Nietzsche vzpourou otroků v morálce. Slabí se chtěli vzepřít, neměli na to ale sil, tak se uchýlili k morálce. Vlajkonoši této vzpoury byly Židé, kteří chtěli porazit Řím, ale ne vojensky, ani politicky, nýbrž duchovně: zaútočili na římské hodnoty.

              Tento duchovní souboj Říma a Židů je podle Nietzscheho největším duchovním soubojem antiky a rozhodně největším morálním soubojem lidstva. Židé jsou podle Nietzscheho charakterističtí morální genialitou, kterou se jim v této válce povedlo naplno zúročit. Provedly mstu na Římanech – nejduchovnější mstu. Tato msta na sebe posléze vzala podobu křesťanství: tím se stala tak dokonalou, tak promyšlenou, že z ní (od nástupu křesťanství) nelze Židy ani vinit.

              Souboj Judea proti Římu ale neskončil s nástupem křesťanství. Panská morálka nebyla plně vyhlazena. Souboj těchto morálek trvá už dvě tisíciletí. V historii vidí Nietzsche určité milníky, kdy se ke slovu dostalo panské hodnocení (rozmach středověké aristokracie, renesance, Napoleon) a naopak lze odlišit triumfu otrocké morálky (christianizace světa, reformace, Velká francouzská revoluce). Obecně se dá říci, že v posledních dvou tisících letech vítězí morálka otrocká. Konflikt obou těchto způsobů hodnocení neprobíhá jen na makro úrovni, ale i na mikro úrovni: uvnitř každé duše. 

Druhé pojednání

„Vina“, „špatné svědomí“ a příbuzné věci

Ve druhém pojednání Nietzsche zkoumá ekonomii pojmů „vina“, „špatné svědomí“, „trest“ a hledá společné jmenovatele těchto pojmů, společný kořen, z něhož tyto psychologicko-právní útvary vyrůstají.

Nietzsche předně shrnuje dlouhou cestu vývoje člověka: člověk je nyní zvíře, které smí slibovat. Člověk je pánem své vlastní svobodné vůle. Má zodpovědnost za sebe, za osud a za své činy. Z tohoto náčrtu, kam až dospěla psychologie člověka, vypreparuje Nietzsche hlavní hnací motor této změny. Tímto jádrem celého toho tisíciletí trvajícího procesu je vztah věřitel-dlužník.

Tento naprosto prvotní soukromě-právní vztah mezi osobami, lhostejno zda je to vztah kupec-prodejce, nebo věřitel-dlužník, je začátkem všeho lidského poměřování, hodnocení, nahrazování, směňování, zkrátka veškeré mezilidské chytrosti.

Právě v této archetypální situaci: v prvotním spojení dvou suverénních lidí, vznikají a nabývají významu pojmy „dluh“, „vina“, „svědomí“ a „povinnost“.

„Vinu“ Nietzsche vykládá jako zvnitřnělou podobu dluhu: dlužník nejen, že věřiteli slibuje (roste význam cti), ale také mu dává něco do zástavy, pokud svůj závazek nesplní, nejčastěji své tělo, své děti, majetek. Díky tomu svůj dluh nosí stále v sobě a ví, že jeho nesplacením ho v sobě uvězní a dluh se stane vinou.  

Čím se vina odčiňovala? Ničím, odpovídá Nietzsche a předvádí, že po nesplnění závazku sice věřitel dlužníka (nejčastěji tělesně) trestal, ale ne proto, aby tím dlužník vinu ztratil, aby odčinil svou vinu bolestí, ale proto, že věřitel tím dostal svou půjčku zpět. Dostal ji zpět ve formě slasti, ve formě slasti z bolesti. Věřitel se tak mohl chovat podle panské morálky: mohl trestat „toho pod ním“, mohl ho mučit, způsobovat mu bolest, což bývá (či bývalo?) pociťováno jako slast. Vidět utrpení dělá dobře, probit utrpení ještě lépe¹.

Jistá ekvivalence mezi způsobenou škodou a mírou utrpení je tedy v lidské historii patrná, ale důraz by měl být hledán především ve slasti z toho bolest způsobovat. Na tomto místě Nietzsche ukazuje proměnnost hodnocení i tak základních a na první pohled konstantních věcí, jako je bolest. Dříve, v dávných časech, znamenalo působit bolest nebo činit utrpení radost pro toho kdo tak činil, byl to radostný akt, přitakání životu. Dnes je naopak bolest vnímána jako námitka proti životu, jako nedokonalost života. Časovost a proměnnost je podle Nietzscheho základním znakem všech morálně-psychologicko-fyziologických záležitostí, které jsou z důvodu své časovosti téměř nedefinovatelné.

Trest kupříkladu také nelze definovat, jeho smysl je zcela proměnný. Na sklonku 19. století má sice způsobovat pocit viny, ale v praxi spíše způsobuje chytrost, zlepšení paměti, zvětšení strachu a zkrocení sebe sama.

V poslední části druhého pojednání se Nietzsche pokouší alespoň předběžně definovat „špatné svědomí“. Říká, že nástup „společnosti“, „státu“ a „míru“ způsobil to, že pudové a integrální součásti člověka jako jsou nepřátelství, radost z přemáhání, z ničení, ze zabíjení, z týrání, ze změny, z krutosti se neměli kde vybíjet. V zájmu většiny, v zájmu „státu“ byly zakázány a trestány a tak se tyto silné pudy již nevybíjely navenek, na druhém, ale přenesly se do lidského nitra. Obrátily se proti člověku samému a z tohoto kvasu zlomyslnosti, radostného trýznění a ničení vzešlo to, co se nazývá špatným svědomím. Zvířecí duše se obrátila proti sobě samé, svůj instinkty svobody, svou vůli k moci, použila na sebe samu.

V samém závěru pojednání Nietzsche předvádí jak široká je aplikace vztahu dlužník-věřitel. Nejen, že tento vztah funguje mezi osobami, a dokonce je základem vztahu stát-občan, ale je i základem vztahu předek-současník. Současník (v rodové společnosti) cítí vůči předkovi velký dluh, předek mu totiž pomáhá ke všem úspěchům a bez předka by tu vůbec nebyl. Čím je současníkův rod mocnější silnější, tím je více zavázán předkovy, tím větší je jeho dluh, tím větší přináší oběti předkům. A pokud se současníkův rod zdvihne až k naprostým výšinám, tak zcela kontinuálně se z předka stává Bůh, Bůh jenž vyžaduje největší oběti, ale dává i nejlepší ochranu. Dluh lidí, vůči takovému Bohu, může nabrat takových rozměrů, že se zdá být až nesplatitelný (vyhnání z Ráje, dědičný hřích…)

Na tomto místě Nietzsche znovu vyzdvihává genialitu křesťanství: jejich Bůh se obětoval a onen obludně narostlý dluh zaplatil sám sebou, svým životem, stal se Bohem na kříži.

Třetí pojednání

Co znamenají asketické ideály?

V tomto pojednání Nietzsche zkoumá jádro křesťanské morálky, které doposud s lehkostí obcházel: tedy asketický ideál.

Nietzsche v úvodu třetího pojednání popisuje, co znamená asketický ideál pro filosofa. Jednak to může být únik „před utrpením, před mukami“. V tomto smyslu mluví o vztahu Schopenhauera k asketickému ideálu. To však není tím hlavním, co na asketickém ideálu přitahuje filosofy již tolik staletí. Filosof, tedy ten, který se vyhýbá všem „blyštivým“ věcem, hlavně trojici „sláva, knížata, ženy“, ten který potřebuje klid pro své hloubání, vidí v asketickém ideálu ne popření života, ale spatřuje v něm naopak optimum podmínek pro své bádání, optimum podmínek pro svou velikost, pro svůj růst. Filosofovo přitakání asketickému ideálu je tedy v prvé řadě, podle Nietzscheho, přitakáním sobě samému: svým vlastnostem, svému poslání, svému životu. Askeze nabízí ticho, chladný vzduch, čas a klid, na rozdíl od křiklavé každodennosti. Duchovnost je v asketickém ideálu doma, a protože je duchovnost dominantní pud filosofů, cítí se v asketickém ideálu také doma. Filosof v asketickém ideálu spatřuje tedy „výhodné prostředí“, poušť, kde se může v klidu zamyslet.

Kněz pohlíží na skeptický ideál zcela jinak. Pro něj je to jeho moc, jeho víra, vůle, zájem. Askeze je mu mostem k jinému bytí, jinému životu, k nicotě, k Bohu. Kněz asketickým ideálem obrací život proti životu. Asketický ideál pramení z instinktu ochránit a zachránit degenerující život98. Kněz se považuje za lékaře. Kněz sice neléčí příčinu deprese, slabosti, znechucení životem, ale relativně úspěšně léčí její projevy.  Léčí je tím, že jde příkladem, že nabízí svůj asketický lék k užívání. Sám jej užívá: chce být jinde, jinak, v jiném světě, v nicotě, ale toto chtění, tato vůle, to je kotva, která ho drží stále v tomto světě, stále mezi živými. Nietzsche říká, že skrze kněze promlouvá léčitelský životní instinkt, který formou kněží a za pomoci pojmů jako zatracení, vina, hřích, zkáza měl nemocné „zneškodnit“, „zpacifikovat“, nebo je alespoň svolat dohromady, do církve, a oddělit tak zdravé od nemocných.

Tato „léčba“ byla ale podle Nietzsche ranou pro „zdravý evropský vzduch“. Kněz, který vykládá špatné svědomí jako hřích, a veškeré utrpení jako výraz stavu trestu, vyhnání z ráje a viny v sobě, sice pomůže nemocným, ale zároveň otráví zdravé. Asketický ideál začal sublimovat a brzy ovládl celou morálku.

Asketický ideál má ohromnou sílu, za pomoci kněžích se stal plně suverénním, celý svět vykládá podle sebe, nepodléhá žádné jiné moci. Princip vůle k moci ale říká nejen to, že veškerá vůle bytostně směřuje k tomu, aby nabyla maxima své moci, své působnosti, aby vládla, ovládala, nařizovala, panovala, aby se zvětšovala, rostla, překračovala sebe samu, ale říká také, že velikost a vůbec existence nějaké vůle k moci se může projevit pouze na odporu, je vždy korigována bojem s jinými silami, odkázána na to, proti čemu působí. Vůle k moci nemůže být osamocena, je to síla a ta potřebuje vlastního činitele i svůj vlastní odpor, aby se vůbec mohla projevit. (Nemusí to být nutně protisíla, stačí, když je vůle schopna chtít něco, i protiklad toho něčeho). Nietzsche uvažuje, jestli již v jeho době neexistuje protipól asketického ideálu. Vědu zavrhuje: nebojuje proti jádru tohoto ideálu, ale jen proti jeho náboženskému kostýmu. Navíc sama nepřináší žádný konkurenční ideál. Jako dalšího možného antipoda asketického ideálu vidí Nietzsche ateisty imoralisty a nihilisty. Tuto myšlenky však také ihned zavrhuje, oni všichni, i vědci, totiž věří na pravdu. Na metafyzickou pravdu, na pravdu o sobě. A právě tato víra je podle Nietzscheho tím nejryzejším, nejobnaženějším a nejpevnějším jádrem asketického ideálu.

Velké věci se podle Nietzscheho nejčastěji zahubí sami. A stejně tak to po dvoutisícileté historii dopadlo s křesťanstvím. Křesťanská moralita, křesťanské svědomí byly již tak silné, tak pravdivé, že si zakázali lež víry v boha. Ateismus je tak poslední výspou, nebo spíše náhrobním kamenem křesťanství, které se samo vyvrátilo až na své nehrubší jádro, nejhrubší podstatu: vůli k pravdě.   

¹  Friedrich Nietzsche, Genealogie morálky, str. 49, Praha 2002

Archetyp moudrého starce

 Mudrc, vědec, šaman, mystik, poustevník, pamětník, starší, vůdce, kněz, mág, kouzelný dědeček, praděd, rádce.

 Prozatimní vrchol evoluce, nejsladčí část rajských plodů poznání, nejimpozantější typus člověka, vyvrcholení lidské rasy, nejsložitěji organizace hmoty v celém Vesmíru, mozek planety Gaia, absolutní reflexe.

 Bůh uzřel  sám  sebe.






 Moudrý stařec svou auroleou dokonalosti, završenosti a moudrosti  svádí mladé duše na cestu Poznání.
Je živoucím důkazem, že Zkušenost není možné bagatelizovat jako nějakou "historku".




Brzy zemře, je završen.

Nejkratší pohled

Postbiologické bytosti budou Titány, artificiálními kybernetickými organizmy, stvoření technikou, stvořenou člověkem, stvořeným bůh-ví čím. Postbiologické vědomé subjekty převezmou štafetu a půjdou dál k svému cíli. Jejich cílem je Nekonečno a Absolutno, kde se cítí jako doma a kde je jim dobře. Nastává období kosmického říje. Planetárních forem sexuality.



To největší je zároveň to nejmenší.
"Všechno" je "Nic".
Toto vědět, znamená hovno vědět.

Všechno vědět.

Hypotéza možného vývoje v maximální zkratce

 Velký třesk, vznik hmoty, časoprostoru. Hmota se differencuje, proměňuje, v jádrech Sluncí rodí prvky, přeskupuje se. Hmota se vyvíjí. Z hmoty se stal život.
 Život se differencuje, proměňuje, v jádrech tvorů se rodí nové bytí, evoluční strom se vytahuje k nebi a plodí sladká ovoce. Ze života se stalo Vědomí.
 To se differencuje, zrcadlí, v myslích savců rodí Myšlenky, které zase zdokonalují sami sebe. Z myšlení se stala Imaginace, nekonečně široká továrna na sny, která produkuje smyšlené vesmíry a z myšlenek se v ní stávají svébytné entity, ty se differencují, přeskupují.
 Z entit se stal Bůh, ten se promýšlí a domýšlí až do nejzaššího konce, do nejpropastnější hlubiny Stínu, ze své podstaty je tvořivý, plný elánu, fantasie, hromu, blesku.
Má rád ohňostroje.

Říká jim      "Velký třesk"