Úvod
Jan Sokol se ve své knize
věnuje tematizaci lidské osoby. K této tematizaci pak přistupuje
z hlediska filosofické antropologie, která má pro zkoumání lidské osoby
nutné předpoklady: mezioborový základ, reflexivní podstatu, zájem o člověka a
filosofickou hloubku. Sokol se snaží o aktualizaci chápání člověka jako osoby,
o celistvý náhled do této problematiky, který kontrastuje se snahami různých
přírodních, ale i společenských věd člověka „redukovat“ a nahlížet na něj jen z jedné
(nutně omezené) perspektivy. Takový „redukovaný pohled“ může být sice velmi
přínosný, protože se může soustředit na „malý prostor“, svou podstatou je ale
vždy neúplný a nikdy nemůže člověka postihnout v celku.
Kniha je rozdělena do tří částí. První část s
názvem Člověk zvenčí sleduje zejména
biologickou stránku člověka, která sice není vlastním tématem této knihy, je
však tím, co člověka určuje, co předznamenává jeho možnosti a schopnosti. Pokud
člověka připodobníme k domu, jsou tyto biologické dispozice základy, na
nichž dům stojí. Na první pohled nejsou vidět, netvoří ani to, co činí dům
domem, jsou však tím, co dává stavbě statiku, stabilitu a udává její limity.
Druhá
část knihy nazvaná Vlastní zkušenost
je vlastně exkurzem do fenomenologie. Zabývá se vlastní zkušeností každého
člověka i souvislostmi této zkušenosti. Fenomenologie se pro zkoumání
zkušenosti hodí zejména proto, že je to hlavní oblast jejího zájmu, díky čemuž
disponuje vhodnými termíny i podnětnými vhledy nutnými pro bližší zkoumání zkušenosti
a jejích podmínek.
Třetí
část knihy nese název Druhý – ty.
Pojednává o vztazích „poloh“ Já a Ty, jež jsou nejen nutnou podmínkou
vzniku a rozvoje jakékoliv osoby, ale zejména zakládají prostor, který lze
označit jako „typicky lidský“, prostor ve kterém se osoby projevují, ve kterém
fungují a který také zakládají. Sokol v této části také vystupuje do
opozice proti silně individuálnímu chápání člověka pouze jako jednotlivce, jako
někoho, kdo je „o sobě a pro sebe“145. Člověk je bytostně tvor společenský, což
nelze nikdy přehlížet.
Sokol předně shrnuje to, co o
člověku víme „jistě“, tedy ověřitelně vědeckou metodou. Není toho málo.
Je třeba jisté, že člověk
patří do živé přírody, není něčím „mimo přírodu“, ale je savcem, který se
vyvinul z jedné linie hominidů, nejpravděpodobněji z australopitéků.
Pozoruhodné je, že jeho orgány vykazují jistou neurčitost, jsou málo
specializované. Evoluce však jde směrem k větší specializaci a diferenciaci,
což je ale v rozporu s neurčitostí lidských orgánů, které se tak jeví jako
vývojově starší. Vysvětlením může být princip tzv. neotenie, tedy umělého
prodlužování dětství. Tuto teorii podporují i jiné nepřímé důkazy (velká hlava,
ochlupení,…). Tím se vysvětluje zároveň i bezbrannost a „nehotovost“ absence
jakékoliv specializace u lidí, kteří nejsou vyzbrojeni drápy, tesáky, ani
křídly, ale jen učenlivostí, vynalézavostí, zvědavostí, a tím, že nikdy nežijí
sami, ale vždy v nějaké společnosti. Neotenie tedy předkládá vysvětlení
řady specificky lidských charakteristik a vlastností, které by jinak byly těžko
vysvětlitelné.
Člověk je tvor bezbranný,
každá drobná šelma pro něj může představovat smrtelné nebezpečí. „Lidské mládě“
– dítě – jen dotváří obraz člověka jako tvora bezbranného. Dítě se rodí
fyziologicky předčasně, je malé, roste a sílí velmi pomalu, samo a bez péče
brzy zemře. Než se z něj stane dospělý jedinec, trvá velmi dlouho,
v průměru 20 let (ženy dříve, muži později). Proč tomu tak je? Svůj důvod
to jistě má.
Člověk je totiž nejen tvor
bezbranný, ale příroda jej také „ochudila“ o drtivou většinu všech instinktů.
Jenže když člověk nejedná podle automatismu instinktů, potřebuje jednat podle
„něčeho jiného“. A právě to „něco jiné“ jsou zvyky, tradice, zkrátka kultura.
Právě kultura tedy u člověka „zastupuje“ instinkty ve vedoucí úloze, jež řídí
jednání. Kultura ale není člověku uložena biologicky, musí se jí naučit, a
právě proto nejspíš dospívá tak dlouho, aby ji stihl vstřebat.
Vstřebávání a akceptace
kultury ale není jedinou věcí, kterou musí člověk stihnout, než dospěje a stane
se svébytnou osobou. Musí také „uchopit svět“ a naučit se komunikovat, oboje
činí prostřednictvím rodného jazyka. Učí se pojmenovávat věci, čímž se zároveň učí
abstrakci a zobecňování a podle gramatické struktury řeči se mu v hlavě
zároveň rodí i struktura světa. Řeč je pro člověka charakteristická a tvoří
jednu z věcí, jimiž se vymykáme okolní přírodě.
Člověk je tvor společenský a
příbuzenské vztahy tvoří základ každého společenství. Základní jednotkou drtivé
většiny společností je rodina – „více méně trvalé a společensky schválené
spojení muže, ženy a jejich dětí.“40 V rámci rodiny probíhá socializace,
tedy proces, při kterém se dítě učí (nejčastěji nápodobou od rodičů) zvládat a
chápat sociální normy, hodnoty, formy vystupování, ale také sociální role svého
společenského a kulturního okolí.
Proběhne-li socializace
úspěšně, z dítěte se stává osoba. Co to ale osoba je? Téma osoby se ve
společenských vědách objevuje až ve dvacátém století, což může znamenat, že
vědci podvědomě cítí, že se s lidskou osobou něco děje. Tyto změny, nebo
snad lépe řečeno tato vznikající ohrožení osoby, se pojí zejména
z narůstající „masovosti“, která jednotlivé osoby redukuje právě jen na
„masy.“ A masovost je jednou z charakteristik moderních společností.
Nejenže máme masovou kulturu, která je masám určena, a řídí se tedy v prvé
řadě tím, aby se masám zavděčila, aby se jim líbila. Je tedy jednoduchá, prosta
vší hloubky, a šíří se závratnou rychlostí mezi státy a kontinenty. Je otázkou,
zda je ještě uměním, nebo jen spotřebním zbožím. Masová jsou ale i média. Jedna
vypuštěná zpráva brzy „obletí“ celý svět a moderní telekomunikační technologie,
zvláště pak internet a televize tyto zprávy dovedou šířit doslova „rychlostí
blesku“.
S lidmi se tedy jedná
jako s masami, ale co je horší, lidé už se i jako masy chovají.
„Vědecký světonázor“
pokládající za hodnotné a důležité jen ty věci, jež jsou i změřitelné,
zvážitelné, zkrátka ověřitelné vědeckou metodou, tedy také znehodnotil i
vážnost lidské osoby. Učinil z ní jen „psychologickou konstrukci“ či
zajímavou pověru, kterou se není nutno zabývat, protože není skutečně důležitá.
Osoba ale důležitá je, možná
víc než cokoliv jiného, zvláště pak v demokratických společnostech, jež
vlastně implicitně přítomnost osob předpokládají. Jinak je instituce voleb jen
fraškou, kde vítězí ta „firma“ jež má více billboardů. Tak to ale
v demokracii být nemá.
Původ slova osoba je zajímavý.
Latinské persona znamená „roli“, nebo
„masku“ kterou přebíráme. Řecké prosópon
má v podstatě stejný význam. Obě slova se užívají i jako „gramatické
osoby“. Původ českého slova (osoba) není úplně jasný, snad to byl pokus převést
do češtiny naivní středověkou etymologii latinského persona jakožto per-se-una
čili „o sobě jedna“.20 Už od antiky se
pěstuje pojem duše, rozváděný a upřesňovaný mnoha filosofy. Kvůli chápání duše
jako „jezdce“, který řídí „koně“, jež je lidským tělem; tedy kvůli chápání duše jako „esence“,
která je autonomní a nezávislá na těle, dali novověcí myslitelé přednost popisu
jednice jako „osoby“. Osoba sice nejsou jen ruce, nohy a hlava pokrytá vlasy,
na druhou stranu osoby nelze od těla ani odloučit. Osoba je souhrn duše i těla,
charakteristicky vůlí, vlastním postojem, schopností komunikace, vědomím
svobody a odpovědnosti, rozumem, samostatností ale i soudružností s jinými
osobami, přítomností určité vize, jistého cíle, jehož jakožto osoba dosahuje
skrze svět, ale i skrze jiné osoby.
Sokol upřesňuje, že při studiu
osoby, ji nesledujeme jen vnějškově, objektivně, ale nutně i subjektivně,
protože každý, kdo toto studium provádí, je sám osobou, a její vlastnosti někdy
lépe vyčte sám ze sebe – reflexí – než s pomocí moudrých knih. Pro osoby
je charakteristická více méně trvalá (až na spánek, bezvědomí…) přítomnost
zkušenosti. Právě zkušenost tvoří náš vnitřní svět, který je jediný, ve kterém
se jako osoby „skutečně nacházíme“. Nikdo z lidí není a ani nemůže být
skutečně objektivní, každý je totiž v prvé řadě ukotven „ve své hlavě“, a
jen z této pozice je schopen zkoumat sebe i svět. Tato trvalá podmínka
lidského vědomí – zkušenost – není jen pamětí věcí minulých, je i jakýmisi
„barevnými brýlemi“ skrze něž pozorujeme svět, a které právě svou barvou
určují, jak se nám svět jeví, „zjevuje“. Takto lidskou zkušenost vnímá
fenomenologie.
Lidská zkušenost je pevně
spjata s jazykem. Právě slovy označujeme „věci“, a při myšlení operujeme
právě se slovy, která ale mezi sebou mají složité časové i gramatické vztahy,
které se nám nevědomky při myšlení zpětně reflektují, a myšlení tak silně
ovlivňují. Co neumíme označit slovy, o tom nelze přemýšlet, ledaže onen význam
umíme vyjádřit opisem, tím se však vše komplikuje. Proto i velmi moudrý člověk
nevzdělaný ve filosofii těžko filosoficky přemýšlí, ne proto, že by byl
„hloupý“, ale protože mu zkrátka chybějí termíny, kterými by skutečnost
dostatečně „uchopil“. Právě slovy totiž skutečnost uchopujeme a zpracováváme.
Fenomenologie si všímá i jedné
věci, která je všem „jasná“, tedy že zkušenost prožíváme i aktualizujeme
v čase a v prostoru, ve kterých navíc i žijeme. Tato skutečnost ale
není triviální. Tak žijeme v přítomnosti, která ale není bodem „plujícím“
kupředu časem. Lidská přítomnost je rozlehlá, zahrnuje minulost i budoucnost.
Naše vnímání prostoru zase trvale naráží na vědecká fakta, zejména
astronomická, jež sou v přímém rozporu s tím, jak okolní svět vnímáme
jako jednotlivci, skrze nedokonalé smysly. Nikdo necítí, jak se mu pod nohama
otáčí Země, a každý naopak vidí, jak ji Slunce každý den obíhá.
Člověk tedy svět zažívá jako
zkušenost, ve které se řídí pomocí kultury a zvyklostí. Kulturu, mrav a zvyky
člověk ale slepě nereprodukuje. Podnět, jenž dolehne k člověku, prochází
nejprve vědomím, kde si každý řekne „co s ním“, a poté více či méně automaticky
na podnět zareaguje. Podstatné je zde to, že podnět vždy (až na extrémní
příklady) prochází vědomím. A právě vědomé zpracovávání podnětu, tvoří prostor
pro jev, označovaný jako svoboda. To, že máme své jednání pod kontrolou, že si
naše jednání umíme „přičítat“ sami sobě, nás dělá nejen příčetnými, ale také
svobodnými, tedy zároveň i odpovědnými. Naše jednání se totiž „nestává samo od
sebe“, jak je tomu u zvířat, ale stává se skrze nás. Můžeme ho ovlivňovat.
Právě svoboda nad vlastním jednáním je pro osobu charakteristická. Malé děti
tuto svobodu jednání v plném smyslu nemají (což zohledňuje i právní řád),
protože si plně neuvědomují dopady svého jednání. Vědomí dopadů a následků
našich činů nás činí za naše činy odpovědnými. To je vlastní podstata toho, že
se svobodou je pevně spjata i odpovědnost, protože svoboda bez odpovědnosti je
jen libovůle. Absence odpovědnosti totiž může lehce způsobit egoistický
charakter našeho jednání. Svět tak vnímáme pouze jako „své okolí“, které můžeme
využívat, zneužívat a decimovat podle své libosti, proč také ne, vždyť je to
jen „naše okolí“. Tak tomu však naštěstí u osob není. Osoba je osobou, protože
má zkušenost s jinými osobami. Tato zkušenost jí ukazuje, že na světě není
jen Já, nýbrž také Druhý, který je také osobou a také disponuje svobodou.
Vědomí této skutečnosti v prvé řadě znamená, že moje svoboda má své
limity, musí brát ohled na druhé. Má svoboda není svobodou, pokud je na úkor
svobody jiné osoby. Žijeme totiž zejména v lidském světě, který se
„projevuje“ přítomností jiných osob. Ty nám dali život (rodiče), pečovali o nás
(matka), naučili nás vše, co umíme (kamarádi, učitelé,…), a k nim také směřují
všechny naše cíle, ať už děláme naprosto cokoliv. Jak často říká Nietzsche, je
nepředstavitelné dělat něco, co by uškodilo lidskému druhu, nic takového totiž
už dávno neexistuje.
To, že žijeme ve světě osob,
jež nás obklopují a na jejichž svobody musíme brát zřetel, není ale
omezení, jak by se na první pohled mohlo zdát. Je to jako v jakékoliv hře.
Ta má v prvé řadě pravidla, také jistou formu omezení „svobody“. Tato
pravidla ale neomezují, ba dokonce dělají pravý opak omezování. Pravidla
ustanovují možnosti naší svobody, tvoří bezpečné a jasné mantinely, které
teprve umožňují „fair play“ a to nejen ve hře, ale i v životě. Je
například nemyslitelné, že by fotbalové utkání proběhlo „bez problémů“, kdyby
nemělo jasná pravidla. Svobodu by měli zejména hráči s největšími svaly,
s největší krutostí, případně ti, jež jsou majiteli palných zbraní. Taková
hra by byla velice málo „svobodná“. R. Garaudy tuto svobodu nazývá „svobodou
svobodné lišky ve svobodném kurníku“.
Mezi osobami tvoří „pravidla“
zejména skutečnost a přítomnost jiných osob. Jejich přítomnost tvoří už sama od
sebe některé zásady (nezabiješ,…) které teprve tvoří naší svobodu – jsme
svobodní jen v jejich rámci. A dokonce jsme svobodní všichni;
nejen agresivní jedinci, ale každá osoba je v moderních společnostech
svobodná.
Toto vyrovnání se
s Druhým jako s osobou, jež v důsledku přináší svobodu Mě i
Druhému ale není triviální skutečnost, která prostě je. O tuto svobodu se vedl dlouhý zápas a historie Evropy je
v jistém smyslu genealogií tohoto zápasu. Tak bylo tlakem lidí zrušeno
poddanství a nevolnictví, tak se měšťanstvo středověkých měst domáhalo svých
práv. V moderní historii je zejména patrný boj dělnictva o svá práva, jež
souhrou okolností „zmutoval“ do formy komunistické ideologie, jejíž zhoubné
důsledky jsou v naší zemi patrné téměř všude, stačí jen vykouknout z okna.
Svobodu si ale vybudovaly i ženy. Zkrátka všichni dospělí svéprávní lidé
v moderních společnostech jsou svobodní.
Svoboda pilířem moderních
společností. Její garance je již od novověku, a právě díky novověkým ideálům,
jednou z hlavních funkcí moderního státu. Tak například máme základní
listinu práv a svobod, ale zejména zákony. Funkce zákonů je negativní – říkají
nám, co se nesmí. Oblasti zakázaného jsou tak skrze zákony formulovány a
prosazovány v různých odvětvích lidského života – existuje právo občanské,
obchodní, ale i rodinné. Zákony vyjadřují právě mantinely našeho možného
chování a jednání a uplatňují „pod hrozbou“ sankcí. Největší sankcí je – jak
jinak – odepření svobody, neboli přesněji řečeno „odsouzení k odnětí
svobody“. Již to samo o sobě vyjadřuje, co v moderních společnostech
svoboda znamená. Zákony, a jejich soubor – právo – ale ukazují jen nejhrubší
hranice našeho jednání, které lze označit za tak špatné, že si za něj
zasloužíme trest. Instituce trestu se vyvíjí souběžně s právem, ve většině
civilizovaných států, se trest uplatňuje formou peněžité pokuty, již
zmiňovaného odnětí svobody a v některých zemích dokonce formou trestu
smrti, zvláště u společensky velmi nebezpečných deliktů, jako jsou vraždy.
Mnohé prohřešků jsou jako prohřešky klasifikováno proto, že tvoří útok na
suverenitu osoby. Například nátlak, proti vůli některé osoby, jehož krajním
případem může být například znásilnění.
Právo a zákon jsou ale pouze
základem. I v rámci zákonů se můžeme chovat hrubě, nečestně, zkrátka špatně. Proto zákony potřebují nutný
protějšek, který by nejenom říkal, co ne nesmí a co se nedělá, ale naopak co je
dobré dělat. Tuto funkci plní mrav, morálka a v jistém slova smyslu i
kultura. Tvoří tedy pozitivní hodnoty – říkají, co se má dělat, aby člověk byl osobou,
aby byl ctnostný. Právo a morálka tak tedy tvoří rub a líc téže věci: říkají co
se dělat má a co se dělat nemá. Do této oblasti pak vstupuje i svědomí, jehož
vývoj byl nesmírně složitý, čehož si všimli i mnozí filosofové jako Nietzsche
(jeho stěžejní práce Genealogie morálky). Svědomí, jako zvnitřnělé mravy, silně
individualizované, se vyvinulo pravděpodobně díky pozdnímu křesťanství, jež
vyzdvihovalo individuální morálku (biblické „nepřidáš se k většině,
páchá-li zlo“). Svědomí tedy s právem i morálkou tvoří jeden komplexní
celek.
V moderních společnostech
je tedy svoboda garantovaná, všichni mají svobodu.
Což se promítlo, mimo jiné, i
do obecného hlasovacího práva.
Tady však narážíme na problém.
V minulosti, například v Americe v 19. století, měli hlasovací právo
jen zámožní lidé. Pravděpodobně proto, že se právě u nich předpokládalo, že
jsou osobami. Asi proto, že se dokázali dobře uživit, je u nich tedy patrná
nějaká lidská dovednost, ale i přítomnost cílů a rozumu a další
charakteristické rysy osob. Obecné hlasovací právo už implicitně předpokládá,
že subjekt, který hlasuje, je osobou. Pokud osobou není, jedná se o vážný
problém. Jen osoba je totiž schopná svědomitě hlasovat, díky tomu že má trvalé
cíle, hodnoty, svět nevidí ploše, a zajímá jí i osud světa, nejenom naplnění
základních životních potřeb.
Závěr
Téma lidské osoby je vždy
aktuální. Osobně se domnívám, že v moderní době je aktuální více než kdy
jindy a více než cokoliv jiného. V současné době se hovoří o krizích všeho
druhu, krizi náboženství, krizi demokracie, krizi, v níž se důsledkem mnohdy
nešetrného průmyslu ocitla naše planeta, ale i krizi ekonomické.
Domnívám se, že všechny tyto
krize, jak naznačuje Sokol, mají velmi úzkou souvislost s tématem lidské
osoby. Protože, byli-li by všichni lidé vyzrálými osobami, byly by takové krize
vůbec možné?
Teprve osoba si nejenom plně
váží svobody, která je už svou podstatou naprosto prázdná – nic v ní není.
Nemá sama o sobě žádný program, ani cíl, je jen možností si takové programy a
cíle sám tvořit. A tak mnozí lidé nevědí co s ní, a místo zajímavých a
hodnotných cílů pouze sedí u televize, přinejlepším. Svoboda nejen osobám v
jejich vzrůstu může pomáhat, ale zejména osoby potřebuje ke svému naplnění.
Proto, aby smysluplně zaplnili prostor, který jim sama tak velkoryse nabízí.
Moderní svět je plný
převratných změn, často úzce spjatých s vědeckými objevy. S těmi je
to ale podobné jako se svobodou. Technické vynálezy jsou jen nástroje, nemají
vlastní rozum. To, jestli budou použity jako smrtonosné zbraně, nebo budou
sloužit k transcendenci lidské rasy je jen v našich rukou – tedy
v rukou osob. Ani naprosto převratný vynález nespasí svět, když tu nebudou
vyzrálé osoby, které by ho smysluplně použily. A tak jako jsou nyní možnosti
jednotlivce téměř neomezené, jsou také téměř neomezené možnosti destrukce
lidské rasy, ale i celého světa. „Ovládnutí atomu“ je toho zářným příkladem.
Moderním společnostem vládnou
politické strany, zvolené ve volbách, ve kterých volí všichni. Nikdo se voliče
neptá, jestli ví, jaké státy leží za hranicemi naší země, a přesto je každý
volič „pánem“ – svým malým, ale významným názorem určuje, kdo bude směřování
(nejen naší) země řídit. Souhrn těchto voličů, tak řídí směřování celého světa,
celé planety (samozřejmě ne všude mají lidé právo volit, avšak směřování naší
plány tak jako tak určuje zejména vyspělý „demokratický svět“, ve kterém tomu
tak je). Tím, že země řídí „průměrný občan“ vyvstává otázka: je průměrný občan
zralou osobou?
A pokud není, což se osobně
domnívám, vyvstává před naše společnosti úkol, aby ze všech lidí zralé osoby
utvořili. Jak? Vzděláním.
Jedině vzdělání je cestou
kupředu v tomto směru. Pouze alespoň základně vzdělaný člověk může být
zralou osobou. Jde tedy o to, jestli je vzdělávací systém adekvátní tomuto
požadavku a jestli mu stále nevévodí nikam nesměřující biflování, ve kterém si
sice člověk naučí spoustu pouček z různých oborů „vykládat jak básničku“,
otázkou ale je, zda jim skutečně rozumí. Cílem vzdělání podle mne totiž nejsou
diplomy, tituly, a „udělané školy“ ale právě vzdělání samo o sobě je důvodm
proč by se mělo vzdělávat.
Cílem vzdělávání, jež tvoří
jednu z mála jasných cest k lepšímu světu, je pomáhat osobám
v jejich růstu. Jen společnost skutečných osob bude zodpovědná, bude
uvažovat, ne v horizontu měsíce, ale v horizontu let, desetiletí a
staletí. Jen taková společnost bude moci zodpovědně volit strany, které se pod
drobnohledem osob (nebo médií, tvořených pro osoby, ne pro masu) budou starat o
směřování jednotlivých států. Jen osoby, na rozdíl od masy, nejdou
zmanipulovat, což je činí v politickém rozhodování zodpovědnými.
To, že téma lidské osoby je
stále aktuální dokazují mimo jiné i projekty, jež v poslední době
v České republice vznikají, například Kabinet Havel – Úsvit
v Čechách, ale i jiné.
Lidé si začínají uvědomovat,
že problémů a hrozeb je v moderním světě hodně, snad více než kdy jindy, a
že pouze svobodné a odpovědné osoby se takovým problémům dokáží (a chtějí)
svědomitě postavit tváří v tvář.
