Čtenářský kout: Filosofická antropologie

Úvod

Jan Sokol se ve své knize věnuje tematizaci lidské osoby. K této tematizaci pak přistupuje z hlediska filosofické antropologie, která má pro zkoumání lidské osoby nutné předpoklady: mezioborový základ, reflexivní podstatu, zájem o člověka a filosofickou hloubku. Sokol se snaží o aktualizaci chápání člověka jako osoby, o celistvý náhled do této problematiky, který kontrastuje se snahami různých přírodních, ale i společenských věd člověka „redukovat“ a nahlížet na něj jen z jedné (nutně omezené) perspektivy. Takový „redukovaný pohled“ může být sice velmi přínosný, protože se může soustředit na „malý prostor“, svou podstatou je ale vždy neúplný a nikdy nemůže člověka postihnout v celku.

               Kniha je rozdělena do tří částí. První část s názvem Člověk zvenčí sleduje zejména biologickou stránku člověka, která sice není vlastním tématem této knihy, je však tím, co člověka určuje, co předznamenává jeho možnosti a schopnosti. Pokud člověka připodobníme k domu, jsou tyto biologické dispozice základy, na nichž dům stojí. Na první pohled nejsou vidět, netvoří ani to, co činí dům domem, jsou však tím, co dává stavbě statiku, stabilitu a udává její limity.

              Druhá část knihy nazvaná Vlastní zkušenost je vlastně exkurzem do fenomenologie. Zabývá se vlastní zkušeností každého člověka i souvislostmi této zkušenosti. Fenomenologie se pro zkoumání zkušenosti hodí zejména proto, že je to hlavní oblast jejího zájmu, díky čemuž disponuje vhodnými termíny i podnětnými vhledy nutnými pro bližší zkoumání zkušenosti a jejích podmínek.

              Třetí část knihy nese název Druhý – ty. Pojednává o vztazích „poloh“ Já a Ty, jež jsou nejen nutnou podmínkou vzniku a rozvoje jakékoliv osoby, ale zejména zakládají prostor, který lze označit jako „typicky lidský“, prostor ve kterém se osoby projevují, ve kterém fungují a který také zakládají. Sokol v této části také vystupuje do opozice proti silně individuálnímu chápání člověka pouze jako jednotlivce, jako někoho, kdo je „o sobě a pro sebe“145. Člověk je bytostně tvor společenský, což nelze nikdy přehlížet.

             

Sokol předně shrnuje to, co o člověku víme „jistě“, tedy ověřitelně vědeckou metodou. Není toho málo.

Je třeba jisté, že člověk patří do živé přírody, není něčím „mimo přírodu“, ale je savcem, který se vyvinul z jedné linie hominidů, nejpravděpodobněji z australopitéků. Pozoruhodné je, že jeho orgány vykazují jistou neurčitost, jsou málo specializované. Evoluce však jde směrem k větší specializaci a diferenciaci, což je ale v rozporu s neurčitostí lidských orgánů, které se tak jeví jako vývojově starší. Vysvětlením může být princip tzv. neotenie, tedy umělého prodlužování dětství. Tuto teorii podporují i jiné nepřímé důkazy (velká hlava, ochlupení,…). Tím se vysvětluje zároveň i bezbrannost a „nehotovost“ absence jakékoliv specializace u lidí, kteří nejsou vyzbrojeni drápy, tesáky, ani křídly, ale jen učenlivostí, vynalézavostí, zvědavostí, a tím, že nikdy nežijí sami, ale vždy v nějaké společnosti. Neotenie tedy předkládá vysvětlení řady specificky lidských charakteristik a vlastností, které by jinak byly těžko vysvětlitelné.

Člověk je tvor bezbranný, každá drobná šelma pro něj může představovat smrtelné nebezpečí. „Lidské mládě“ – dítě – jen dotváří obraz člověka jako tvora bezbranného. Dítě se rodí fyziologicky předčasně, je malé, roste a sílí velmi pomalu, samo a bez péče brzy zemře. Než se z něj stane dospělý jedinec, trvá velmi dlouho, v průměru 20 let (ženy dříve, muži později). Proč tomu tak je? Svůj důvod to jistě má.

Člověk je totiž nejen tvor bezbranný, ale příroda jej také „ochudila“ o drtivou většinu všech instinktů. Jenže když člověk nejedná podle automatismu instinktů, potřebuje jednat podle „něčeho jiného“. A právě to „něco jiné“ jsou zvyky, tradice, zkrátka kultura. Právě kultura tedy u člověka „zastupuje“ instinkty ve vedoucí úloze, jež řídí jednání. Kultura ale není člověku uložena biologicky, musí se jí naučit, a právě proto nejspíš dospívá tak dlouho, aby ji stihl vstřebat.

Vstřebávání a akceptace kultury ale není jedinou věcí, kterou musí člověk stihnout, než dospěje a stane se svébytnou osobou. Musí také „uchopit svět“ a naučit se komunikovat, oboje činí prostřednictvím rodného jazyka. Učí se pojmenovávat věci, čímž se zároveň učí abstrakci a zobecňování a podle gramatické struktury řeči se mu v hlavě zároveň rodí i struktura světa. Řeč je pro člověka charakteristická a tvoří jednu z věcí, jimiž se vymykáme okolní přírodě.

Člověk je tvor společenský a příbuzenské vztahy tvoří základ každého společenství. Základní jednotkou drtivé většiny společností je rodina – „více méně trvalé a společensky schválené spojení muže, ženy a jejich dětí.“40 V rámci rodiny probíhá socializace, tedy proces, při kterém se dítě učí (nejčastěji nápodobou od rodičů) zvládat a chápat sociální normy, hodnoty, formy vystupování, ale také sociální role svého společenského a kulturního okolí.

Proběhne-li socializace úspěšně, z dítěte se stává osoba. Co to ale osoba je? Téma osoby se ve společenských vědách objevuje až ve dvacátém století, což může znamenat, že vědci podvědomě cítí, že se s lidskou osobou něco děje. Tyto změny, nebo snad lépe řečeno tato vznikající ohrožení osoby, se pojí zejména z narůstající „masovosti“, která jednotlivé osoby redukuje právě jen na „masy.“ A masovost je jednou z charakteristik moderních společností. Nejenže máme masovou kulturu, která je masám určena, a řídí se tedy v prvé řadě tím, aby se masám zavděčila, aby se jim líbila. Je tedy jednoduchá, prosta vší hloubky, a šíří se závratnou rychlostí mezi státy a kontinenty. Je otázkou, zda je ještě uměním, nebo jen spotřebním zbožím. Masová jsou ale i média. Jedna vypuštěná zpráva brzy „obletí“ celý svět a moderní telekomunikační technologie, zvláště pak internet a televize tyto zprávy dovedou šířit doslova „rychlostí blesku“.

S lidmi se tedy jedná jako s masami, ale co je horší, lidé už se i jako masy chovají.

„Vědecký světonázor“ pokládající za hodnotné a důležité jen ty věci, jež jsou i změřitelné, zvážitelné, zkrátka ověřitelné vědeckou metodou, tedy také znehodnotil i vážnost lidské osoby. Učinil z ní jen „psychologickou konstrukci“ či zajímavou pověru, kterou se není nutno zabývat, protože není skutečně důležitá.

Osoba ale důležitá je, možná víc než cokoliv jiného, zvláště pak v demokratických společnostech, jež vlastně implicitně přítomnost osob předpokládají. Jinak je instituce voleb jen fraškou, kde vítězí ta „firma“ jež má více billboardů. Tak to ale v demokracii být nemá.

Původ slova osoba je zajímavý. Latinské persona znamená „roli“, nebo „masku“ kterou přebíráme. Řecké prosópon má v podstatě stejný význam. Obě slova se užívají i jako „gramatické osoby“. Původ českého slova (osoba) není úplně jasný, snad to byl pokus převést do češtiny naivní středověkou etymologii latinského persona jakožto per-se-una čili „o sobě jedna“.20  Už od antiky se pěstuje pojem duše, rozváděný a upřesňovaný mnoha filosofy. Kvůli chápání duše jako „jezdce“, který řídí „koně“, jež je lidským tělem; tedy kvůli chápání duše jako „esence“, která je autonomní a nezávislá na těle, dali novověcí myslitelé přednost popisu jednice jako „osoby“. Osoba sice nejsou jen ruce, nohy a hlava pokrytá vlasy, na druhou stranu osoby nelze od těla ani odloučit. Osoba je souhrn duše i těla, charakteristicky vůlí, vlastním postojem, schopností komunikace, vědomím svobody a odpovědnosti, rozumem, samostatností ale i soudružností s jinými osobami, přítomností určité vize, jistého cíle, jehož jakožto osoba dosahuje skrze svět, ale i skrze jiné osoby.

Sokol upřesňuje, že při studiu osoby, ji nesledujeme jen vnějškově, objektivně, ale nutně i subjektivně, protože každý, kdo toto studium provádí, je sám osobou, a její vlastnosti někdy lépe vyčte sám ze sebe – reflexí – než s pomocí moudrých knih. Pro osoby je charakteristická více méně trvalá (až na spánek, bezvědomí…) přítomnost zkušenosti. Právě zkušenost tvoří náš vnitřní svět, který je jediný, ve kterém se jako osoby „skutečně nacházíme“. Nikdo z lidí není a ani nemůže být skutečně objektivní, každý je totiž v prvé řadě ukotven „ve své hlavě“, a jen z této pozice je schopen zkoumat sebe i svět. Tato trvalá podmínka lidského vědomí – zkušenost – není jen pamětí věcí minulých, je i jakýmisi „barevnými brýlemi“ skrze něž pozorujeme svět, a které právě svou barvou určují, jak se nám svět jeví, „zjevuje“. Takto lidskou zkušenost vnímá fenomenologie.

Lidská zkušenost je pevně spjata s jazykem. Právě slovy označujeme „věci“, a při myšlení operujeme právě se slovy, která ale mezi sebou mají složité časové i gramatické vztahy, které se nám nevědomky při myšlení zpětně reflektují, a myšlení tak silně ovlivňují. Co neumíme označit slovy, o tom nelze přemýšlet, ledaže onen význam umíme vyjádřit opisem, tím se však vše komplikuje. Proto i velmi moudrý člověk nevzdělaný ve filosofii těžko filosoficky přemýšlí, ne proto, že by byl „hloupý“, ale protože mu zkrátka chybějí termíny, kterými by skutečnost dostatečně „uchopil“. Právě slovy totiž skutečnost uchopujeme a zpracováváme.

Fenomenologie si všímá i jedné věci, která je všem „jasná“, tedy že zkušenost prožíváme i aktualizujeme v čase a v prostoru, ve kterých navíc i žijeme. Tato skutečnost ale není triviální. Tak žijeme v přítomnosti, která ale není bodem „plujícím“ kupředu časem. Lidská přítomnost je rozlehlá, zahrnuje minulost i budoucnost. Naše vnímání prostoru zase trvale naráží na vědecká fakta, zejména astronomická, jež sou v přímém rozporu s tím, jak okolní svět vnímáme jako jednotlivci, skrze nedokonalé smysly. Nikdo necítí, jak se mu pod nohama otáčí Země, a každý naopak vidí, jak ji Slunce každý den obíhá.

Člověk tedy svět zažívá jako zkušenost, ve které se řídí pomocí kultury a zvyklostí. Kulturu, mrav a zvyky člověk ale slepě nereprodukuje. Podnět, jenž dolehne k člověku, prochází nejprve vědomím, kde si každý řekne „co s ním“, a poté více či méně automaticky na podnět zareaguje. Podstatné je zde to, že podnět vždy (až na extrémní příklady) prochází vědomím. A právě vědomé zpracovávání podnětu, tvoří prostor pro jev, označovaný jako svoboda. To, že máme své jednání pod kontrolou, že si naše jednání umíme „přičítat“ sami sobě, nás dělá nejen příčetnými, ale také svobodnými, tedy zároveň i odpovědnými. Naše jednání se totiž „nestává samo od sebe“, jak je tomu u zvířat, ale stává se skrze nás. Můžeme ho ovlivňovat. Právě svoboda nad vlastním jednáním je pro osobu charakteristická. Malé děti tuto svobodu jednání v plném smyslu nemají (což zohledňuje i právní řád), protože si plně neuvědomují dopady svého jednání. Vědomí dopadů a následků našich činů nás činí za naše činy odpovědnými. To je vlastní podstata toho, že se svobodou je pevně spjata i odpovědnost, protože svoboda bez odpovědnosti je jen libovůle. Absence odpovědnosti totiž může lehce způsobit egoistický charakter našeho jednání. Svět tak vnímáme pouze jako „své okolí“, které můžeme využívat, zneužívat a decimovat podle své libosti, proč také ne, vždyť je to jen „naše okolí“. Tak tomu však naštěstí u osob není. Osoba je osobou, protože má zkušenost s jinými osobami. Tato zkušenost jí ukazuje, že na světě není jen Já, nýbrž také Druhý, který je také osobou a také disponuje svobodou. Vědomí této skutečnosti v prvé řadě znamená, že moje svoboda má své limity, musí brát ohled na druhé. Má svoboda není svobodou, pokud je na úkor svobody jiné osoby. Žijeme totiž zejména v lidském světě, který se „projevuje“ přítomností jiných osob. Ty nám dali život (rodiče), pečovali o nás (matka), naučili nás vše, co umíme (kamarádi, učitelé,…), a k nim také směřují všechny naše cíle, ať už děláme naprosto cokoliv. Jak často říká Nietzsche, je nepředstavitelné dělat něco, co by uškodilo lidskému druhu, nic takového totiž už dávno neexistuje.

To, že žijeme ve světě osob, jež nás obklopují a na jejichž svobody musíme brát zřetel, není ale omezení, jak by se na první pohled mohlo zdát. Je to jako v jakékoliv hře. Ta má v prvé řadě pravidla, také jistou formu omezení „svobody“. Tato pravidla ale neomezují, ba dokonce dělají pravý opak omezování. Pravidla ustanovují možnosti naší svobody, tvoří bezpečné a jasné mantinely, které teprve umožňují „fair play“ a to nejen ve hře, ale i v životě. Je například nemyslitelné, že by fotbalové utkání proběhlo „bez problémů“, kdyby nemělo jasná pravidla. Svobodu by měli zejména hráči s největšími svaly, s největší krutostí, případně ti, jež jsou majiteli palných zbraní. Taková hra by byla velice málo „svobodná“. R. Garaudy tuto svobodu nazývá „svobodou svobodné lišky ve svobodném kurníku“.

Mezi osobami tvoří „pravidla“ zejména skutečnost a přítomnost jiných osob. Jejich přítomnost tvoří už sama od sebe některé zásady (nezabiješ,…) které teprve tvoří naší svobodu – jsme svobodní jen v jejich rámci. A dokonce jsme svobodní všichni; nejen agresivní jedinci, ale každá osoba je v moderních společnostech svobodná.

Toto vyrovnání se s Druhým jako s osobou, jež v důsledku přináší svobodu Mě i Druhému ale není triviální skutečnost, která prostě je. O tuto svobodu se vedl dlouhý zápas a historie Evropy je v jistém smyslu genealogií tohoto zápasu. Tak bylo tlakem lidí zrušeno poddanství a nevolnictví, tak se měšťanstvo středověkých měst domáhalo svých práv. V moderní historii je zejména patrný boj dělnictva o svá práva, jež souhrou okolností „zmutoval“ do formy komunistické ideologie, jejíž zhoubné důsledky jsou v naší zemi patrné téměř všude, stačí jen vykouknout z okna. Svobodu si ale vybudovaly i ženy. Zkrátka všichni dospělí svéprávní lidé v moderních společnostech jsou svobodní.

Svoboda pilířem moderních společností. Její garance je již od novověku, a právě díky novověkým ideálům, jednou z hlavních funkcí moderního státu. Tak například máme základní listinu práv a svobod, ale zejména zákony. Funkce zákonů je negativní – říkají nám, co se nesmí. Oblasti zakázaného jsou tak skrze zákony formulovány a prosazovány v různých odvětvích lidského života – existuje právo občanské, obchodní, ale i rodinné. Zákony vyjadřují právě mantinely našeho možného chování a jednání a uplatňují „pod hrozbou“ sankcí. Největší sankcí je – jak jinak – odepření svobody, neboli přesněji řečeno „odsouzení k odnětí svobody“. Již to samo o sobě vyjadřuje, co v moderních společnostech svoboda znamená. Zákony, a jejich soubor – právo – ale ukazují jen nejhrubší hranice našeho jednání, které lze označit za tak špatné, že si za něj zasloužíme trest. Instituce trestu se vyvíjí souběžně s právem, ve většině civilizovaných států, se trest uplatňuje formou peněžité pokuty, již zmiňovaného odnětí svobody a v některých zemích dokonce formou trestu smrti, zvláště u společensky velmi nebezpečných deliktů, jako jsou vraždy. Mnohé prohřešků jsou jako prohřešky klasifikováno proto, že tvoří útok na suverenitu osoby. Například nátlak, proti vůli některé osoby, jehož krajním případem může být například znásilnění.

Právo a zákon jsou ale pouze základem. I v rámci zákonů se můžeme chovat hrubě, nečestně, zkrátka špatně. Proto zákony potřebují nutný protějšek, který by nejenom říkal, co ne nesmí a co se nedělá, ale naopak co je dobré dělat. Tuto funkci plní mrav, morálka a v jistém slova smyslu i kultura. Tvoří tedy pozitivní hodnoty – říkají, co se má dělat, aby člověk byl osobou, aby byl ctnostný. Právo a morálka tak tedy tvoří rub a líc téže věci: říkají co se dělat má a co se dělat nemá. Do této oblasti pak vstupuje i svědomí, jehož vývoj byl nesmírně složitý, čehož si všimli i mnozí filosofové jako Nietzsche (jeho stěžejní práce Genealogie morálky). Svědomí, jako zvnitřnělé mravy, silně individualizované, se vyvinulo pravděpodobně díky pozdnímu křesťanství, jež vyzdvihovalo individuální morálku (biblické „nepřidáš se k většině, páchá-li zlo“). Svědomí tedy s právem i morálkou tvoří jeden komplexní celek.

V moderních společnostech je tedy svoboda garantovaná, všichni mají svobodu.

Což se promítlo, mimo jiné, i do obecného hlasovacího práva.

Tady však narážíme na problém. V minulosti, například v Americe v 19. století, měli hlasovací právo jen zámožní lidé. Pravděpodobně proto, že se právě u nich předpokládalo, že jsou osobami. Asi proto, že se dokázali dobře uživit, je u nich tedy patrná nějaká lidská dovednost, ale i přítomnost cílů a rozumu a další charakteristické rysy osob. Obecné hlasovací právo už implicitně předpokládá, že subjekt, který hlasuje, je osobou. Pokud osobou není, jedná se o vážný problém. Jen osoba je totiž schopná svědomitě hlasovat, díky tomu že má trvalé cíle, hodnoty, svět nevidí ploše, a zajímá jí i osud světa, nejenom naplnění základních životních potřeb.

Závěr

Téma lidské osoby je vždy aktuální. Osobně se domnívám, že v moderní době je aktuální více než kdy jindy a více než cokoliv jiného. V současné době se hovoří o krizích všeho druhu, krizi náboženství, krizi demokracie, krizi, v níž se důsledkem mnohdy nešetrného průmyslu ocitla naše planeta, ale i krizi ekonomické.

Domnívám se, že všechny tyto krize, jak naznačuje Sokol, mají velmi úzkou souvislost s tématem lidské osoby. Protože, byli-li by všichni lidé vyzrálými osobami, byly by takové krize vůbec možné?

Teprve osoba si nejenom plně váží svobody, která je už svou podstatou naprosto prázdná – nic v ní není. Nemá sama o sobě žádný program, ani cíl, je jen možností si takové programy a cíle sám tvořit. A tak mnozí lidé nevědí co s ní, a místo zajímavých a hodnotných cílů pouze sedí u televize, přinejlepším. Svoboda nejen osobám v jejich vzrůstu může pomáhat, ale zejména osoby potřebuje ke svému naplnění. Proto, aby smysluplně zaplnili prostor, který jim sama tak velkoryse nabízí.

Moderní svět je plný převratných změn, často úzce spjatých s vědeckými objevy. S těmi je to ale podobné jako se svobodou. Technické vynálezy jsou jen nástroje, nemají vlastní rozum. To, jestli budou použity jako smrtonosné zbraně, nebo budou sloužit k transcendenci lidské rasy je jen v našich rukou – tedy v rukou osob. Ani naprosto převratný vynález nespasí svět, když tu nebudou vyzrálé osoby, které by ho smysluplně použily. A tak jako jsou nyní možnosti jednotlivce téměř neomezené, jsou také téměř neomezené možnosti destrukce lidské rasy, ale i celého světa. „Ovládnutí atomu“ je toho zářným příkladem.

Moderním společnostem vládnou politické strany, zvolené ve volbách, ve kterých volí všichni. Nikdo se voliče neptá, jestli ví, jaké státy leží za hranicemi naší země, a přesto je každý volič „pánem“ – svým malým, ale významným názorem určuje, kdo bude směřování (nejen naší) země řídit. Souhrn těchto voličů, tak řídí směřování celého světa, celé planety (samozřejmě ne všude mají lidé právo volit, avšak směřování naší plány tak jako tak určuje zejména vyspělý „demokratický svět“, ve kterém tomu tak je). Tím, že země řídí „průměrný občan“ vyvstává otázka: je průměrný občan zralou osobou?

A pokud není, což se osobně domnívám, vyvstává před naše společnosti úkol, aby ze všech lidí zralé osoby utvořili. Jak? Vzděláním.

Jedině vzdělání je cestou kupředu v tomto směru. Pouze alespoň základně vzdělaný člověk může být zralou osobou. Jde tedy o to, jestli je vzdělávací systém adekvátní tomuto požadavku a jestli mu stále nevévodí nikam nesměřující biflování, ve kterém si sice člověk naučí spoustu pouček z různých oborů „vykládat jak básničku“, otázkou ale je, zda jim skutečně rozumí. Cílem vzdělání podle mne totiž nejsou diplomy, tituly, a „udělané školy“ ale právě vzdělání samo o sobě je důvodm proč by se mělo vzdělávat.

Cílem vzdělávání, jež tvoří jednu z mála jasných cest k lepšímu světu, je pomáhat osobám v jejich růstu. Jen společnost skutečných osob bude zodpovědná, bude uvažovat, ne v horizontu měsíce, ale v horizontu let, desetiletí a staletí. Jen taková společnost bude moci zodpovědně volit strany, které se pod drobnohledem osob (nebo médií, tvořených pro osoby, ne pro masu) budou starat o směřování jednotlivých států. Jen osoby, na rozdíl od masy, nejdou zmanipulovat, což je činí v politickém rozhodování zodpovědnými.

To, že téma lidské osoby je stále aktuální dokazují mimo jiné i projekty, jež v poslední době v České republice vznikají, například Kabinet Havel – Úsvit v Čechách, ale i jiné.

Lidé si začínají uvědomovat, že problémů a hrozeb je v moderním světě hodně, snad více než kdy jindy, a že pouze svobodné a odpovědné osoby se takovým problémům dokáží (a chtějí) svědomitě postavit tváří v tvář.